Nauka Dzogpa Čhenpo

Namkai Norbu Rinpoche

"Jestliže povstanou myšlenky,
zůstaň v tomto stavu bděle přítomen,
jestliže žádné myšlenky nepovstanou,
buď bděle přítomen i v tomto stavu.
V bdělém vědomí obou stavů není žádný rozdíl."
Garab Dordže

   Dzogčhen (v sanskrtu Maha Ati) je prastarou naukou o esenciální podstatě lidského bytí. Nelze ho považovat za nějakou školu nebo náboženství, dokonce ani nevyžaduje, abychom něčemu věřili. Spíše nás nabádá, abychom si své prožívání uvědomovali v co nejvíce rovinách a tak poznali svou pravou přirozenost. Tato nauka není pouze teoretická, nýbrž především praktická – nabízí nám praktická cvičení, která působí ve všech třech rovinách lidské existence (tělo, energie a mysl) a lze je jednoduše spojit s každodenním životem a proměnit tak celou naši zmatenou životní zkušenost ve skutečnou svobodu a moudrost.

      Nauka dzogčhenu je učením o prvotním stavu bytí, jenž je každému od samého počátku vlastní jakožto jeho vnitřní, přirozená podstata. Podle Dzogčhenu je tento prvotní stav - jenž je mimo čas, stvoření i zánik - v zásadě čistým prazákladem veškeré existence, a to jak v rovině individuální, tak vesmírné. Proniknout do tohoto stavu tedy znamená prožívat sebe sama takového, jakým člověk ve skutečnosti je, tedy jako střed vesmíru. Nemíní se tím přirozeně střed v tom obecném, sobeckém smyslu. Všední, egocentricky zaměřené vědomí naopak představuje omezené, dualistické vidění skutečnosti, které nám brání v přímé zkušenosti a  odděluje nás od naší pravé podstaty. Poznat a pochopit tento prvotní stav znamená pochopit i nauku dzogčhenu a význam jejího předávání. K tomu nepotřebujeme žádné intelektuální, kulturní ani historické znalosti, neboť prvotní stav již svou vlastní podstatou intelekt zcela přesahuje.

      Dzogčhen je učením velice přímým a přestože je považován za esenci všech tibetských duchovních tradic, sám o sobě nenáleží ani k buddhismu, ani k bönu a není dokonce ani tibetského původu - prvotní stav totiž nemá žádnou národnost a je všudypřítomný...

      Vlastní metoda dzogčhenu se nazývá samoosvobozování. Při její aplikaci se není třeba ničeho zříkat, od ničeho se očišťovat, ani se jakkoliv přeměňovat. Na této cestě používáme vše, co vzniká v našem karmickém vidění světa a využíváme spontánní schopnosti mysli k dosažení vlastního samoosvobození. Termín "samoosvobozování" by však neměl budit představu, že existuje nějaké "já" či ego, od kterého bychom se měli osvobodit. Základním předpokladem v dzogčhenu je totiž fakt, že žádný jev nemá svoji vlastní, nezávislou existenci. Samoosvobozování podle dzogčhenu tedy znamená, že ať už se v rámci naší zkušenosti objeví cokoliv, ponecháme vše takové, jaké to je, a nijak neposuzujeme, zda je to dobré či špatné, krásné či ošklivé. Nebudeme-li zároveň v tomtéž okamžiku lpět na tom, co vzniká naším úsilím, ať myšlenka nebo čin, pak se to automaticky samo od sebe osvobodí. Jestliže provádíme svou praxi takovým způsobem, tak semena onoho jedovatého stromu dualistického vidění světa nemají nikdy šanci ani vyklíčit, a tím méně pak zapustit kořeny a vyrůst.

Vše, co vzniká,
není ve své podstatě o nic reálnější
než odraz v zrcadle,
průhledně čisté a jasné
nepopsatelné,
logicky nevysvětlitelné.

A přece semínka minulých činů,
naše karma, nadále způsobují
další vznikání.

Přesto věz,
že vše, co existuje, je zcela prázdné,
bez vlastní podstaty,
naprosto neduální.

(Buddha Šákjamuni)

      Zakoušíme-li stav dzogčhenu, překročili jsme dualistické vidění, které nás odděluje od naší vlastní podstaty, jenž je prostorem prvotního stavu. Není v něm zapotřebí cokoli vytvářet, přijímat nebo odmítat. Je to stav dokonalé kontemplace, rigpy, spontánní bdělé přítomnosti. Tato neduální ryzí přítomnost znamená, že si neplánujeme budoucnost, nezabýváme se minulostí ani se nenecháváme polapit iluzorními myšlenkami, které vznikají v tomto okamžiku; tato ryzí přítomnost znamená, že se obracíme do svého nitra, pozorujeme vlastní mysl a ponecháváme ji v jejím autentickém, původním, přirozeně dokonalém stavu. Veškeré jevy, celý vesmír je pak pouhou ozdobou, ornamentem tohoto prvotního stavu.

      Proto žijeme svůj život normálním způsobem a ke své praxi nepotřebujeme žádná pravidla – kromě svého bdělého vědomí, díky němuž setrváváme ve stavu prvotní jednoty a tento stav neustále sjednocujeme s čímkoliv, co vzniká a projevuje se. Vše se tak stává součástí naší zkušenosti, aniž bychom navenek dávali jakkoliv najevo, že provádíme nějakou praxi. Právě tento neustálý proces sjednocování nazýváme "samoosvobozování", "dzogčhen", "neduální kontemplace", či jednoduše "kontemplace".

Vstoupit do kontemplace jen na takovou chvíli,
než by mravenec přešel od kořene nosu na špičku,
nás přiblíží k realizaci více,
než kdybychom strávili celý život hromaděním dobrých skutků.

(Buddha Šákjamuni)

      Dzogčhen je tedy naukou, jež působí převážně v rovině mysli a pouze samotnou neduální kontemplaci můžeme označit jako dzogčhen v užším slova smyslu. Můžeme však rovněž používat různé druhy praxe súter nebo tanter, shledáme-li, že jsou pro nás nezbytné k odstranění překážek, jež dosažení či udržení stavu neduální kontemplace brání. Tyto metody, sloužící k dosažení tohoto neduálního stavu, jsou ovšem druhořadými typy praxe ve srovnání s praxí neduální kontemplace samotné... Hlavní praxí dzogčhenu je tedy přímé vniknutí do neduální kontemplace, setrvávání v ní a její další prohlubování až do okamžiku dosažení plné realizace.

      Nepostradatelným vůdcem, společníkem a pomocníkem na této cestě je mistr. Tak jako v tradičním tibetském buddhismu, je i v dzogčhenu vztah mistra a žáka naprosto zásadní, neboť mistr svému studentovi nepředává pouhé informace či intelektuální znalosti. Díky tomu, že mistr trvale dlí ve stavu neduální kontemplace, může svého žáka nechat tento stav zakusit. Provádí to při tzv. přímém uvedení (předání transmise). Žák pak pod vedením mistra používá praxí, které obdržel zároveň s transmisí, do té doby, než dokáže neduální stav, zpočátku dosahovaný jen během meditace, integrovat do běžného denního života, tedy do chvíle, kdy se každý okamžik jeho života stane praxí vedoucí k rychlé realizaci.

      Transmise neboli předání vytváří linii. Prvním článkem linie, na jejímž konci stojí Čhögjal Namkhai Norbu, je Samantabhadra. Samantabhadra, tibetsky Kuntu Zangpo ("Vždy dobrý"), je prvotní Adi Buddha, zobrazovaný jako tmavě modrá, nahá postava a představuje Dharmakáju, neboli "dimenzi podstaty existence", zářivou prázdnotu prostoru prvotního stavu, nekonečnou energii bez formy. V linii následuje Vadžrasattva, tibetsky Dordže Sempa (Diamantová mysl), představující Sambhógakáju, neboli "dimenzi dokonalé radosti", bohatou na množství nehmotných forem, které však mohou vnímat jen bytosti s rozvinutými schopnostmi jasnosti mysli. Linie pokračuje Nirmánakájou Garab Dordžem, prvním dzogčhenovým mistrem naší epochy.